Malá dolů....

Jaké to může být, když se zkouší monodrama? prozaický text.....................................................

„Plakej, breč, řvi!“ křičí režisér na herečku. Zkouší monodrama….  O lásce, o bolesti, o utrpení. Klišé. Chce po ní klišé. Dělá se jí to těžko. Moc těžko…

„Nejde to… Jen tak teď a tady. Plakat.“ protestuje herečka. Režisér ji dvakrát obejde. Herečka sedí na prakťáku. V černé místnosti, ve které už je téměř 20 hodin. Zamyslí se a spustí s naprostým klidem v hlase: „Ty krávo blbá, ty kravičko neschopná. Ty tupá hlavičko, ty hlavo dutá. Breč! Breč, řvi, je to ve scénáři, ve scénáři to je, chápeš?!“ „Nemám důvod. Jsem šťastná.“ říká herečka. „Nikdy jsem nebyla šťastnější.“

Režisér se zamyslí a začne řvát. „ Jsi jen malá herečka! Co je to herečka, víš to?! Ty ne! Ty nikdy nebudeš herečka, protože na to nemáš, protože ty neumíš brečet!“ „Ale já nechci plakat. Chci dělat jiné věci.“ oponuje mu herečka v klidu a s úsměvem na rtech. „Jo? A co bys chtěla dělat? Hm?!“ ptá se režisér. „Chtěla bych stavět sněhuláka…“

 „Vždyť je léto!“ pění režisér. „To přece nevadí. Chtěla bych stavět sněhuláka… Chtěla bych ho postavit naopak.“ „Naopak???“ nechápe režisér. „Ano, chtěla bych, aby dole byla ta nejmenší koule a nahoře ta největší.“  „Proč, sakra?“ vyzvídá režisér. „Chtěla bych to dělat naopak. Stavět sněhuláka v létě a tu nejmenší kouli dát dolů.“ „ Nestál by, ty ubožačko, chápeš to?! Nestál by!“ začne rozhazovat všechno kolem sebe. Rozhazuje židle, světla, techniku v sále. „Navíc nemáš sníh, ne-má-š sníh!!!“ Naposledy hodí s židlí.

Hodil přesně. Hodil ji na ní. Rozbil jí hlavu. Chvíli se možná trochu bál, jestli ji nezabil, ale když zjistil, že ne, začal hned zpátky režírovat. „Plakej, breč, řvi!“ sedl si na jednu z židlí, kterou nestihl rozházet.

Herečka celá zakrvácená vstane a začne stavět sněhuláka. Ze sněhu. V létě. „Tak, dole musí být na nejmenší.“ šeptá si. „Ta největší musí být nahoře, nahoře, nahoře…“

Režiséra děsí krev a nemá už sílu řvát. Jde k ní a rozdupá sněhuláka. Herečka jen přihlíží a usmívá se. „Proč, do prdele, má být ta největší koule nahoře?“ ptá se režisér agresivně.

Herečka stoupne, odejde do hlediště a posadí se. „Protože velké věci jsou přece nahoře… Jsou nahoře, i když to pak celé padá. Jsou velké a mají být nahoře.“ Herečka se dívá na režiséra, který stojí na jevišti. Svítí na něj světlo a diváci čekají, co předvede. Čekají… Tak dlouho, jak dlouho trvá, než roztaje sněhulák.